V období chaosu po skončení 1. světové války se u nově zřízených ČSD projevoval kritický nedostatek osobních vozů, protože mnohé železniční správy zadržovaly vozy dříve provozované na našem území a přeznačovaly si je do svého vlastnictví. Tyto ztráty bylo nutné co nejdříve nahradit početnými dodávkami nových vozů. Zatímco výroba vozů s uzavřenými představky (řada Ce) pro ČSD pokračovala bez podstatných změn oproti původnímu rakouskému provedení, vozy Ci s otevřenými představky byly zcela překonstruovány. Záchod se vrátil do středu vozu, uspořádání sedadel se změnilo na 4+1 a byl zaveden systém nízkotlakého parního topení. V této podobě byly vozy stavěny v letech 1920-1923. K větrání sloužila obvyklá sklopná okénka se stříškami. Osvětlení vozů bylo u prvních dodávek výhradně plynové se sedmi lampami, ale několik sérií počínaje rokem 1921 obdrželo osvětlení elektrické s 13 lampami. Během roku 1923 se pak zcela přešlo na elektrické osvětlení s 9 žárovkami. Na dodávkách se kromě Ringhofferových závodů podílely vagónky v Kopřivnici, Studénce a Králově Poli. Brzdová výstroj nebyla jednotná a zpočátku se lišila podle toho, do jakých domovských stanic byly vozy přidělovány. Pro urychlené zvládnutí poválečného nedostatku některé vozy dostaly při výrobě jen průběžné potrubí sací brzdy a úplné zařízení sací brzdy u nich bylo zkompletováno až dodatečně. S ohledem na připravovaný přechod na tlakovou brzdu se pak vozy standardně vybavovaly už jen brzdou tlakovou a průběžným potrubím brzdy sací. Série z roku 1924 měly překonstruovaný rám vozu kvůli zavedení neprůběžného tahadla, novinkou u dodávek z let 1925-1928 bylo použití tzv. kruhových větračů. V posledním roce výroby 1928 se do dodávek zapojily také vagónky v Kolíně a České Lípě.

Ještě v 60. letech tato skupina vozů tvořila charakteristický vozový park vedlejších tratí ČSD a poslední dosloužily v polovině 70. let minulého století.