Po první světové válce přešla pod správu ČSD po Bavorsku druhá nejrozsáhlejší železniční síť místních drah v Evropě. Zároveň s ní i velký a především značně nejednotný vozidlový park menších a středních lokomotiv, jejichž situace byla ekonomicky i provozně neudržitelná. Sjednocení technických podmínek údržby bylo pak zásadním krokem v dalším udržení a rozvoji tuzemské železnice. Řešením měla být nová univerzální lokomotiva, zkonstruovaná z prověřených celků, která by obsloužila osobní i nákladní vlaky na vedlejších tratích a zároveň by obstarala i lehký posun. V roce 1921 opustila brány libeňského strojního závodu první z mnoha sérií lokomotiv řady 423.0, která se v celkovém počtu 231 kusů vyráběla až do roku 1938. V roce 1948 na ní pak plynule navázala výroba řady 433.0 Skaličák, který však byl spíš návaznou sérií původní řady 423.0, avšak s řadou technických inovací.

Pro svou nenáročnou obsluhu a spolehlivost byly lokomotivy v provozu velmi oblíbené. Díky své nezdolnosti a houževnatosti si získaly přezdívku Velký bejček. V mnoha depech sloužily dlouhé desítky let, přičemž jejich útlum přichází v šedesátých letech s nástupem motorové trakce. Jejich éra končí počátkem 80. let, kdy poslední stroje dosluhují v čele pracovních vlaků, u posunu, na průmyslových vlečkách, nebo jako vytápěcí kotle v depech.

Virtuální prohlídka vznikla na stroji 423.041, který jako jeden z posledních funkčních exemplářů sloužil v Ostravě, aby byl záhy po svém vyřazení převeden do stavu historických vozidel. Jeho současným domovem je depo ve Valašském Meziříčí, kde Bejček nahradil stroj řady 433.0, pro který se vžila přezdívka Matěj. Ten byl kvůli propadlé kotlové zkoušce přesunut do depozitáře NTM v Chomutově.